Novinářem od 15 let
Životopis Jvětoslav Vícha, narozen 28.5.1940:
1.9.1955 až 30.6.1956 - Okresní úřad Opava, asistent fotograf
1.4.1960 až 20.10.1964 - redaktor elév, fotograf, Nová Vesnice, Nové Opavsko, dálkové studium Střední osvětová škola, Praha
1.8.1962 až 26.9.1963 - Vojenská presenční služba, dálkové studium Střední osvětová škola, Praha
23.10.1963 až 31.12.1964 - Důl ČSA Karviná, časopis Havířská Pravda, dálkové studium, Střední knihovnická škola, Praha
1.1.1965 až 30.9.1993 - Televize Ostrava, Praha, 1969 až 1973 dálkové studium FAMU Praha
1.8.1993 až 31.7.1996 - Moravskoslezský den, deník, redaktor, fotograf
1.8.1996 až 31.10.1996 - Telpres Ostrava, časopis Návrat
02.12.1997 až 1.2.1998 - Vitext, Ostrava, časopis Majitel&Manažer direct mail
1997 začátek dlchodu.
Zde se to neuvěřitelné (alespoň podle bývalých spolupracovníků), ale já jsem začal s novinařinou ve svých 15 letech, když jsem ze zdravotních důvodů nemohl dokončit učební obor, tehdejší Státní pracovní zálohy, na obor elektrikáře-montéra vysokonapěťových vedení. Takže se samouka fotografa, přes studium novinařiny v Praze, jsem se stal redaktorem novin a televize.
Jak jsem fotografoval hokejisty
Babička, Marie Štenclová ze Žimrovic na Opavsku, mně k patnáctým narozeninám koupila fotaparát Certofix, formát 6x6 na svítkový celuloidový film. A to vlastně rozhodlo o mém osudu...
Dal jsem se na fotografování podle knížky autora Kučery o základech fotografie a dokonce jsem si vyráběl vlastní vývojky na film i papírové obrázky. Když se to dozvěděl kamarád z jedenáctiletky v Opavě Leoš Krakovka, zvonil u nás v domě kolikrát i večer "Přinesl jsem ti dobrou pyrokatechinovou vývojku na papíry...". Leoš (RNDr Krakovka) byl totiž už ve škole velký fanda chemie. Máma (vychovatelka, Dětský domov Opava) hodněkrát nadávala, "co ten synek ti pořád nosí za lístečky". Ale v koupelně mi povolila filmy vyvolávat.
K čemu mi to bylo dobré? Chodil jsem ze zájmu fotografovat na hokejové utkání do sportovní haly, hned vedle jedenáctiletky, kterou jsem vyšel v osmé třídě základní školy s celkem dobrým vysvědčením - jedničky a dvojky. Nevím proto, proč mně rodiče neumožnili pokračovat dále ve studiu a přihlásili mě tak říkajíc "do učení" na řemeslo, jak jsem již zmínil na elektromontéra v Odborném učilišti Ostrava - Mariánské hory. A že to prošlo lékařskou vizitou, neboť podmínka byla též "dobrá vyzická zdatnost" a tu jsem tehdy neměl. Trpěl jsem chudokrevností na níž jsem se léčil.
Jak jsem byl kameramanem pro kino
Zcela záhadně jsem se dostal ke kameře. To "zavinil" Leoš Krakovka, který prozradil tehdejšímu šéfovi Filmového kroužku Opava, že mám vlastní fotoaparát. Na tehdejší dobu to byla zvláštnost, a ještě k tomu u patnáctiletého kluka. Šéf kroužku Ota Baleja (jinak zaměstnanec Městské nemovnice v Opavě) potřeboval nutně další členy, aby kroužek filmařů udržel. Přijal mě bez řečí do kolektivu. Natáčeli jsme různé dokumenty (ja kameraman) o městu Opava, například brigády na úpravu trávníků apod. Některé dokumenty v délce do 10 minut byly veřejně promítány před hlavním filmem v kině Elektra. Jestli jsme za to mjěli nějaké peníze, nevím. Aspoň rodiče nic neříkali, byli rádi, že jim nejsem přes den tolik na obtíž...
Ale abych neodbíhal! Na hokejových utkáních z nichž jsem pořizoval fotky pro tamní sportovní klub Slezan Opava (byly to moje první vydělané peníze) jsem zřejmě padl do oka - jako snaživý fotograf - tehdejšímu sportovnímu redaktorovi deníku Práce Vilibaldu Markovi. Ten mi nabídl, zda dokážu po utkání fotky z hokeje vyvolat a zvětšit na papírové fotografie, že je následující den zanese do redakce Práce a Rudého práva ke zveřejnění. To se pak stalo častým pravidlem...
Fotograf a pomocný redaktor
Mezi novináři se nic neutají! Tak tomu bylo i za komunistů. Šéfredaktor týdeníku Nová vesnice (později Nové Opavsko, tento titul dosud vychází), vydavatel ONV Opava - pan František Kreuz se doslechl, že nějaký mladý fotograf posílá fotky do novin. V té době bylo poskrovnu lidí, kteří se novinařinou zabývali a tak projevili o moji činnost zájem. Stal jsem se celkem lehce fotografem a pomocným redaktorem Nové vesnice, která byla zanedlouho přejmenována na týdeník Nové Opavsko.
Příběh:
V redakci mě čekaly doslova galeje. Začaly chozením pro pivo šéfredaktorovi Kreuzovi, který si rád "přihnul". Byl přísný na čistotu českého jazyka, takže jsem dostával od něj poučné lekce, což se mně pak v další novinářské praxi vyplatilo. Já jsem měl na základce z češtiny dvojku, takže moc problémů jsem neměl. Dárkem pro mě byla fotokomora v budově ONV, pár kroků od redakce. Byla ve sklepních prostorách (vedle bytu školníka).Fotky pro noviny tedy nebyly pro mě žádným problémem, protože fotokomora byla dobře zařízena, sloužila fotografovi z jartografie, který zde pracoval tak třikrát za měsíc při zvětšování černobílých pozitivů. Chodil zde také učitel z nedaleké stavebn í průmyslovky. Ale ten se tu zabýval více děvčatama než fotografiemi.
Za patrona, či kouče jsem měl redakčního kolegu Josefa Šofera. Velice hodný a slušný pán, který nijak neholdoval alkoholu jako náš pan šéfredaktor. Měl asi 50 let a ještě studoval dálkově novinařinu v Praze na Institu novináířství UK. S žádným se moc nebavil, prostě narval text do psavího stroje a hajdy domů do Hlučína.
Kromě tajemníků KSČ, kteří naši redakci často navštěvovali, k nám přicházel básník Ivan Hostiňák , povoláním vychovatel dětského domova. S ním jsem často diskutoval. Měl jsem zajímavé myšlenky, které však prosazoval otištění svých básní v našem časopise. Byly poměrně zvláštní, protože osoby v básničkách nahrazovala většinou zvířata. Mezi řádky se dalo usoudit, že tato básnířská taktika se vyhýbala konkretnímu pojmenování osob z obav, že by to "politicky neprošlo". Přesto mu některé básně pan šéfreadaktor zveřejnil. Já jsem se s ním po odchodu z redakce (viz dále) již nesetkal.
Rodné jméno Hostiňáka bylo Jan, ale jako literát užíval jméno „Ivan“, pravděpodobně pro vyjádření svého satirického postoje k politickým problémům české společnosti. Za svou literární činnost a kritiku komunistů byl odsouzen krajským soudem v Ostravě k nepodmíněnému trestu, který si odpykal v letech 1972 - 1973 v Plzni na Borech. Byl politicky perzekvován a propuštěn ze svého pozdějšího pracoviště, české pojišťovny. Teprve v r. 1990 byl okresním soudem v Opavě rehabilitován. V r.1990 napsal sbírku "Něžná revoluce", kterou věnoval revolučním protagonistům, pražským a bratislavským studentům. Zemřel v roce 1999.
Ještě zmínka o šéfredaktorovi Kreuzovi. Byl to pan novinář. Všichni si ho vážili a zdaleka zdravili. Hlavně tehdejší papaláši, politici. Radil jim psal proslovy k významným politickým událostem, zejména nejvyššímu představiteli okresního města, předsedovi ONV. Pan vážený šéfredaktor Kreuz mě hodně fandil a mnohokrát pochválil, prý že mám novinářský talent. Moje články a fotky byly častokrát na první, hlavní stránce Nového Opavska, většinou zprávy z ekonomiky potravinářství a sportu. Jednou jsem byl ale nemile zaskočen (bylo to na závěr mého působení v této redakci). Když jsem přišel na stadion Slezan na hokejovém zápase do restaurace. Když mě uviděl šéfredaktor (poněkud ve veselém stavu), mrštil na mě štamprlí, docela se strefil, k velkému překvapení i přisedicích hostů restaurace.
Potvrzení o práci v redakci Nové Opavsko na žádost pozdějšího zaměstnavatele (Československá televize).
Podmínkou bylo ovšem externě studovat novinářskou specializaci na Osvětové škole (přejmenována na Střední knihovnické škole) v Praze na Maltézském náměstí č.472. Učil jsem se na vojně ke zkouškám iv noci, nebylo to lehké, ale zvládl jsem všechno. Školu jsem tedy absolvoval včetně studia při vojenské prezenční službě, kterou mimořádně povolil hlavní náčelník Vojenský útvar 1227, dislokovaná rotav Praha - Řeporyje, plk. Miškolci, kpt. Jan Maixner.
Střední Osvětová škola/Knihovnická škola, obor novinářství, Praha, Maltézské nám., rok 1963.
******************
Pokračování, průběžně text přidávám...
Komentáře
Okomentovat
Přidat komentář k článku